Muž, který nenáviděl marketing

Léto 2018. Ležím doma na gauči a se skelným výrazem civím do stropu. V tu dobu jsem měl za sebou víc než rok práce jako social media manager na volné noze a strašidelnou vyhlídku toho, že mě to minimálně ještě několik dalších let čeká. Moje hlava odmítala konstruktivně fungovat. Diář jsem měl přecpaný schůzkami a deadliny tak napjaté, že bych si s nimi mohl v klidu nakrájet houskové knedlíky. Neměl jsem chuť na to všechno ani pomyslet a do ticha prázdného bytu jsem si šeptem opakoval svou novou mantru: “Nenávidim marketing, nesnášim sociální sítě, ještě jeden mail a házim to všechno z okna. Nenávidim marketing, nesnášim…”

Za posledních šest let jsem si toho zkusil víc než dost. Říkal jsem si, že budu chytat příležitosti za pačesy tak dlouho, než najdu tu pravou. Tu pravou práci, která mě bude bavit. Pačesů jsem už ale měl plné hrsti a něco, co by mě ráno tahalo s nadšením z postele pořád nikde. Chuť stát se profesionálním pianistou mě pustila už na střední. Pak jsem po jednom semestru Interaktivních technologií na severu Dánska hodil kolo do škarpy a utekl zpátky za sluníčkem do Česka. Pak přišla snaha prorazit v Čechách s firmou na výrobu karamelového krému. Ta se ale vypařila zhruba po první tuně připáleného cukru. A teď tohle. Ležel jsem doma na gauči a civěl do stropu. “Nenávidim marketing…”

Asi to pořád není ono, říkal jsem si. Měl bys zkusit zas něco dalšího, Kristiáne, určitě na to dřív nebo později narazíš. Pomalu mě ale začínal přepadat strach, že už se to třeba nikdy nezmění. Třeba je to můj úděl. Co když jsem ten člověk, který celý život běhá od jedné věci k druhé, ale nikdy ničeho pořádně nedosáhne?

Byl srpen 2018 a my jsme šli za Kubou a Nikol ze Story TLRS odprezentovat náš začínající projekt #kafesbabi, který má za úkol sblížit generaci vnoučat a prarodičů. Story v tu dobu totiž v rámci svých 3. narozenin nabízelo 40 hodin svého času na pomoc dobročinným projektům. Netrvalo to ani měsíc a přišel nám od nich mail, že jsme jeden ze tří projektů, který si vybrali. A od toho momentu jsem se začal nevědomky seznamovat se způsobem, jakým tahle střelená digitální agentura přistupuje ke své práci a svým zaměstnancům. Klára Sofie (která nám na první schůzce řekla, že už teď je #kafesbabi její srdcovka) nám mezi prací nadšeně vyprávěla, jaký mají ve Story skvěle sehraný tým, jak společně jezdí na pravidelné teambuildingy, a že se všichni většinou potkají jak přes den v kanclu, tak pak večer na drinku. Dozvěděl jsem se, že se ve Story totiž řídí jednoduchým pravidlem: “I práce, co tě štve, se nejlíp dělá s lidmi, kteří tě baví.”

Je březen 2019 a já ve Story dělám už druhý měsíc accounta. I když jsem se před rokem zapřísáhl, že s marketingem končím a že nikdy nepůjdu pracovat do žádné agentury. Jako běžný dospívající muž mám ale naštěstí ještě pořád dost pružné názory a ohebná rozhodnutí. A když jsem se dozvěděl, že ve Story TLRS hledají nové lidi, rozhodl jsem se dát marketingu ještě šanci. Začínám si totiž pomalu uvědomovat, že tolik nezáleží na tom, jakou práci člověk dělá, když se může každý den těšit, až se v kanclu potká se svými kolegy.